Francie se šapliňáčky

fotografie

Ano, i takhle se může jmenovat základka! A taky s nimi byla pořádná legrace! Ale pěkně popořádku. Do světa jsme vyrazili v pondělí 4. června z Barrandova. Přijel pro nás komfortní bus Setra, za volantem se střídali pánové Míra a Péťa, nastoupili prckové ze šestky, ale i slečinky a pánové z devítky. A vyrazili jsme. Na hranicích pohodička, už se cestuje bez zádrhelů, za chvíli už vystupujeme v Norimberku, abychom si prohlédli starý střed města, které sehrálo v evropských dějinách velevýznamnou roli. Od nádraží se jde ke kostelu S. Laurenz, před ním je kašna, voda prýští z bradavek mladých Němek. Přes řeku Pagnitz se přechází po kamenném mostě, na hlavním náměstí je kostal Frauenkirche postavený naším Karlem IV., středověká kašna s kouzelným prstýnkem, radnice, která je do náměstí gotická a ke hradu renesanční. Hrad stojí na pískovcové skále, kousek od něho je dům pana malíře Dürrera a starý kostel S. Sébald. Z města odjíždíme po sedmé, čeká nás přejezd Německa a pořádná porce Francie.

Před Paříží jsme brzičko ráno, máme dost času na hygienu i snídani, potom se zdravíme se seržantem, to abychom se sem vrátili, a pak už je před námi náměstí Bastile, kde stávala ta strašná věznice a dnes tu je divadlo a spousta hospod, projíždíme dosud neživou St. Antoine a Rivoli, ukazujeme si, kde na náměstí Concorde budeme mít večer sraz a už si to jedeme po Champs Elysées – nejslavnější pařížské ulici. U Vítězného oblouku, který nechal postavit Napoleon, vystupujeme z busu a vyrážíme na celodenní putování po Paříži po svých. Naše první kroky vedou pochopitelně k Eiffelovce, je ráno, tady relativně málo lidí, šlapeme těch sedm set schodů a potom jedeme až nahoru proskleným výtahem. Paříž pod námi je úžasná, však si ji ještě prochodíme. Aby toho chození nebylo příliš, popojedeme metrem ke katedrále Notre Dame. Je nádherná, prastará, tudy se prohnaly francouzské dějiny. Na levém břehu je roztomilá končina úzkých uliček s řeckými hospůdkami, sem se ještě určitě podíváme. Zatím v poledním žáru šlapeme k radnici, před ní probíhá výstava „Zahrada zítra”, procházíme se mezi záhony, je to dobrý nápad. Už máme taky na dohled modré stěny kulturáku „Pompidou”, před ním je veselá a barevná fontána ve společnosti gotického kostela St. Merri – inu, to je Paříž. My pokračujeme k Foru des Halles, v podzemí je regulérní město, nahoře potom zajímavý kostel St. Eustach s kouzelnou plastikou odcházejících trhovců poté, co byla jejich tržnice zlikvidována. A šlapeme dál. U Opery, kterou postavil Charles Garnier, chvíli odpočíváme a nabíráme poslední síly na prohlídku nádherného secesního obchoďáku Galerie Lafayette. Z jeho střechy se otvírají další krásné výhledy na město pod námi. A potom už mažeme na náměstí Concorde okolo chrámu Ste. Madelaine, sedáme do busu a jedeme bydlet do Velké Paříže do hotelu Premiére classe. Naše končina se jmenuje La Ville du Bois.

Ráno je opět jako malované, dnes máme před sebou den plný zámků. Ano jedeme navštívit zlomek z té spousty zámků, kterým se souhrnně říká „zámky na Loiře”. Tím prvním je vlastně zbytek gotického hradu Beaugency. I tak je to ale zážitek, centrální věž je impozantní, pod ní je románský kostelík Notre Dame, nedaleko věž Sv. Firmina, socha Johanky z Arku a hlavně široká, neregulovaná Loira plná ostrovů a přes ni středověký most. Pokračujeme do Blois. Tady si dva králové – Ludvík XII. A František I. přebudovali k obrazu svému středověký hrad na renesanční zámek. Stojí na kopci nad městem, před ním je veliký plac se zahradními restauracemi a Dům Magie. Každou celou hodinu se z jeho oken vysune šest strašných dračích hlav a ty cení své smrtonosné zuby na přihlížející zvědavce. Prcháme před tou hrůzou do starého města, od katedrály Sv. Ludvíka jsou krásné panoramatické výhledy na řeku i barevné terasovité zahrady. Den ještě nekončí, máme před sebou návštěvu zámku zámků. Cestujeme podél řeky, všude okolo silnice jsou plantáže třešní, stromy jsou obtěžkány třešinkami a před námi je už na horizontě vidět silueta obrovského Chambordu. Zámek je náš, nikdo nás nenutí chodit po šipkách, šmejdíme si tam z patra do patra, chodíme i po ochozech mezi komíny, ta jejich slavná revoluce některé interiery úplně vybílila, ale to, co zbylo, je úchvatné. Pěkný je i park okolo s říčkou Cosson. Cestou domů ještě mohutně nakupujeme v Carrefouru kousek za Orleansem.

Dnes je ráno trochu podezřelé, po nebi se honí tmavé mraky a fouká, ale nám to nevadí, jedeme do Versailles, podívat se na neuvěřitelnou sebeprezentaci jednoho jediného člověka – krále Slunce – Ludvíka XIV. Zámek tu stojí od sedmnáctého století, odtud Ludvík řídil Francii předlouhých sedmdesát let. Kaple, divadlo, velká apartmá, ložnice krále i královny, úžasná zrcadlová síň, ale i zahrady, to všechno je dnes past na miliony turistů a my jsme částečkou toho neskutečného mraveniště. Čas nás ale tlačí, musíme se přesunout do Paříže, ještě jsme toho spoustu nestihli. Tak třeba takový Louvre. Kdysi přeplněný královský palác, dnes největší obrazárna na světě. Naším cílem je ta jejich populární Mona Lisa, máme ale čas prohlédnout si i další krásná díla Da Vinciho a dalších mistrů dávných dob. Od galerie jdeme uličkou Mégisseries okolo krámků se živými štěňaty ke katedrála, abychom si dali pořádný rozchod, vždyť nás ještě pálí peníze, které jsme nestačili utratit. A potom jedeme narvaným metrem pod kopec Montmartre, z podzemí se vynořujeme přímo pod lopatkami Moulin Rouge a stoupáme na docela strmý kopec k bazilice Sacré Coeur. Hospůdky voní, muzika vyhrává, malíři malují, všude krámky se suvenýry a mrňavé galerie, pod námi to obrovské město, počasí drží a my se naposledy přesouváme metrem do přístavu Alma, abychom se pokochali pohledy na Paříž z paluby lodi. Eiffelovka, kterou jsme začínali, nádherně svítí a dělá takovou efektní tečku za tím naším pařížským výletem. Ještě říkáme seržantovi „salut!” a pak už jenom dálnice do Prahy. Loučíme se jako staří přátelé, však nás ta Paříž dala pěkně dohromady!

Tak ahoj někdy příště, váš Honza